Nevím, jestli si ze mne dělali srandu, ale jednou mi bylo řečeno "mysli pozitivně". Vzal jsem to vážně, protože se všem jednoduše snažím zavděčit a udělat jim radost, ale museli se splést. Vůbec to nefunguje. Zkoušel jsem to opravdu poctivě.
Vyčlenil jsem si na to jeden den. Sobotu. Ráno jsem si připravil ruksak, svačinu, nějaké ty potřeby, například foťák, nebo žiletky a vyrazil do přírody. První věc, která to naprosto pokazila, bylo slunce. Těžko se dá myslet pozitivně, když na vás žhne žlutá kulatá kejda plynů o objemu 1410000000000000000000000000000 zlomených srdcí (za předpokladu, že jedno zlomené srdce má objem 1 litr). Umíte si představit, co taková hovadina udělá s mojí pokožkou? I přes dlouhý gotický kabát jsem cítil, jak se do mne zažírají sluneční paprsky, jak se provrtávají tlustou černou látkou a ničí nebohou bledou kůži. Co vám moje kůže udělala, pane Slunce?!
Asi za hodinu zašlo slunce za temné dešťové mraky.
. z toho jsem měl depresi. Seděl jsem na kusu plesnivé klády uprostřed lesa a sledoval, jak se můj život rozpouští. Na pozitivní myšlení jsem neměl ani pomyšlení.
Zvedl jsem se, až když déšť ustal. Vytáhl jsem foťák. Byl celý promočený, film zničený. Co naplat. Začal jsem fotit. Při focení totiž člověk může přijít na lepší myšlenky. Jenže já se na ně nedovedl soustředit. Kazilo mi to pomyšlení na to, že až se vrátím domů, budu hrozně zklamaný z toho, že na filmu nic není.
Všechno jsem sbalil a dal si svačinu. Nechutnala mi. Neumím připravovat svačinu. Náhle se odněkud ozvalo podezřelé šustění. Jako když někomu zničíte život a jeho duše pochmurně opustí tělo... nebo když se prodíráte křovím a jste srnka. Hleděl jsem na pohybující se křoví a očekával zdrcenou duši, ale vyskočila z něj srnka. Podívala se na mne svýma černýma očima a pak se začala pást. Vůbec se mě nebála. Pocítil jsem zvláštní pálení u srdce. Myslím, že se tomu říká dojetí. Ne... nevím... prostě... asi mě ten výjev skutečně dojel.
Hodil jsem po srnce foťák. Jsem velice empatický, tak nechci, aby někdo jiný musel zažít stejná muka jako já. Nezabil jsem jí. Ale myslím, že už se k žádnému člověku nepřiblíží. Zklamaný jsem odešel domů.
Při vyvolávání fotek mě překvapilo, že se přece jenom jedna povedla. Byla na ní rozmazaná vyděšená hlava utíkající srnky. Ten čudl se musel zmáčknout, jak foťák dopadl na zem. Je teď v mém albu. Krásně se vyjímá vedle rozmazaného odlétajícího holuba, rozmazané naježené kočky na úprku, rozmazaného utíkajícího hloučku dětí a rozmázlého motýla na chodníku.
