Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Eduard Vrána a jsem nepochopený umělec, hlavně básník. Celý můj život je jedno velké nepochopení. Už když jsem se narodil, nepochopil porodník, že svým řevem protestuji proti životu a že chci zpátky. Následovalo velké nepochopení v pěti letech. Namaloval jsem tehdy ve školce černé slunce, svítící na masový hrob mých spolužáků a učitelek. Učitelce se to moc nelíbilo a pohrozila mi prstem. Ten kmitající kostnatý pařát se mi vrací ve snech každou noc.
Dál to pokračovalo průběžnými nepochopeními ve škole a na střední. Mí kantoři nechápali, proč jim přeji, aby upadli na schodech a zlámali si všechny kosti v těle. Měli mi to za zlé. Přitom na tom nebylo nic k nepochopení. Stejně tak má matka nechápala, proč si dělám zásoby jedu na krysy a z nějakého důvodu mě nikdy nepožádala, abych jí uvařil kafe.
Na to že jsem nepochopený, už jsem si zvyk
. Mnohem větší problémy mi dělá zvyknout si na to, že žiju. Je to strašně rušivý pocit. Pravidelné stahování srdečního svalu. Ten strašlivý zvuk při nádechu. Paprsky slunce bodající do očí. Hluk ticha. To všechno mě nutí zamyslet se nad tím, k čemu to vlastně je.
Postupně mě to donutilo myslet na to, že bych ukončil svůj život. Nejprve jsem se tu myšlenku snažil zahnat nějakou prací. Věnoval jsem se svým koníčkům. Mojí nejoblíbenější činností je sebelítost. Když ráno vstanu, uvařím si hořký čaj asi tak hodinku se lituju. Pak čaj vyliji (občas se opařím a dám si ještě hodinku bědování, ale to většinou jenom když mám volný den) a jdu do školy. Když se vrátím polomrtvý domů, pustím si něco na odreagování, mojí nejoblíbenější písničkou je Gloomy Sunday, a věnuji se dalším hodinám sebelítosti.
Nedávno mi tohle všechno přestalo pomáhat. Deprese vzrostly natolik, že se vrátili myšlenky na sebevraždu. Začal jsem plánovat. První pokus bylo nechat se přejet vlakem. Lehl jsem si na koleje a čekal jsem, až mé trápení ukončí pravidelný rychlík. Po hodině čekání mě to přestalo bavit. Vlak měl zpoždění a na nádraží se mým stížnostem vysmáli... jako obvykle jsem byl nepochopen.
Druhý pokus s lanem a židlí byl mnohem perspektivnější. Můj gotický lustr už ovšem nebyl to co dřív. Jediné pozitivum na tom bylo, že jsem si dost pohmoždil kostrč, takže jsem u doktorky mohl tvrdit, že mě šikanují.
Třetí pokus jsem se rozhodl pojmout naprosto originálně. Jsem umělec, takže bych měl taky jako umělec zemřít. Vzal jsem pero a pokusil se jím probodnout vlastní srdce, nebyl to dobrý nápad. Pero je sice mocnější než meč, ale na druhou stranu o dost tupější. Další modřina, další šikana. Aspoň něco.
Ach... vím, že vás můj život nezajímá a že až tohle dočtete, tak mě odvrhnete jako všichni ostatní. Jsem odsouzen k věčnému nepochopení. Jen se mi smějte.
